Veronika Vrtělková

Neustále slýcháme, jak je němčina ošklivý a těžký jazyk a jak to nejde se naučit. Ale ukazuje se, že když se chce, tak to jde. Druhý ročník, tzn. po roce a půl, si zkusil napsat cvičně Zertifikat Goethe Institutu úrovně A1 (Start in Deutsch) a výsledek? Až na jednoho studenta - všichni udělali! Třetí ročník si pro změnu zkusil Zertifikat Fit in Deutsch (A2) a jeden na 95% a zbytek? Udělal také! Čili není to o tom, že by to nešlo. Ono se ke studiu musí přistupovat studijně a jde to.Proč neodejít ze školy se znalostí, když už tu musíme být, že? Žáci dostali konečně pocit, že to jde a někteří se již ozvali, že ten Zertifikat zkusí na ostro! Řekněme si to upřímně... Toto je odměna učiteli! :) A čtvrtý ročník? Zkusil test úrovně B1 a prošli všichni přítomní... Což je podstatné říci. Ti, co školu navštěvují, udělají, protože se učí a pracují... ;) Tedy 4. ročník opouští školu s tím, že splnili úroveň gymnázia a SOŠ a klidně - bez obtíží zvládnou A2 - a když jazykový kurz s přípravou ke zko

Když se studenti vrátí z jarních prázdnin, které většina z nás tráví na horách, a řeknou: "Byl jsem ve Švýcarsku na horách a rozuměl jsem ...." je to pecka! Zejména ve Švýcarsku :) Asi největší pochvalou, satisfakcí učiteli je, když vám žáci sdělí, že to, co jste je naučili (měli snahu je naučit), užili v běžném životě a více méně obstáli... Hodnotit ve škole znalosti není takové, jako když vám je ohodnotí praxe... :) Většinou se učitelům dostává uznání až po odchodu žáků ze školy... ale v tyto okamžiky, kdy slyšíte tu radost, "jo, já se domluvil/a!" To je ta pochvala, kterou chcete slyšet a víte, že ta práce nese ovoce a dává vám motivaci. Stejně tak když student se vrátí ze SCIO testů a oznámí vám: "Byl to nářez! Ale nejhorší je, že 99% z toho, co tam bylo, jste říkala v hodinách..." Tak proč zatraceně ti studenti nám nevěří, že si tu nehrajeme na chytráky a prudili, ale že to co jim říkáme, má hlavu a patu do budoucna?! To už možná je radost... ale škod