Velmi často se dostáváme, jako kantoři, do situací, kdy přijdeme z hodiny do kabinetu a je-li alespoň chvilka klidu bez klepání na dveře, začneme bilancovat nad studenty, jejich schopnostmi a efektivitou naší práce... Stále debatíme, zda je to v silách našich to ustát s nervy nepocuchanými a i po zbytek "kariéry" bez prášků nebo zda jsme adepti na "Chocholouška". Zda je to v silách našich studentů pobrat látky hodin, které stanovuje vyšší moc... Nakonec čelíme otázkám typu:
Když se nedaří význam studia vysvětlit čistě pedagogickým optimismem o kráse vědění, které se lidstvo po staletí snaží poznat a že jim staletí "velcí mozci" snaží vytvářet metodologii věd, aby mohli společnost přivádět k dalšímu pokroku.... snažíme se zvolit jiný didaktický model.
Ten je pro ně již reálnější a pochopitelnější. Nakonec tedy hledáme, s kým v těch lavicích máme tu čest... Obrátíme se na našeho "pedagogického Boha" (což nám vštěpovali autority na vysokých školách) Ámose ....
a docházíme k zjištění, že naši studenti odpovídají kategorii číslo dvě. Tedy chytré studenty máme (v 90%), ale jak je přinutit nebýt líný? Varianta, kterou sice rodiče dovolí, ale bohužel legislativa nikoli je...
Čili... je kantořina boj s větrnými mlýny? Možná. Každopádně je fakt, že docenění osoby kantora většinou dojdete až po tom, co studenti ústav opustí ...
Komentáře
Okomentovat